Včera to byly dva roky co se nám Barunka narodila. Tehdy jsem byla plná bezmoci, možná i zlosti proč se to muselo stát "zrovna mě". Začal neuvěřitelný maraton lékařů a strachu jak to bude dál, jak to všechno zvládneme. Kdo nezažije, neví o čem to je. Bát se podívat na telefon jestli tam není zmeškaný hovor z nemocnice. Strašný pocit viny že jsem udělala něco špatně......
Dost negativ! Barunka je nádherné zdravé dítě. Všechno jsme to zvládli za ohromné pomoci sester a lékařů z ÚPMD. Nikdy nedokážu najít slova která by vystihla jak moc jsme jim vděční.
Stále tedy máme problémy s tím, že nemluví.....jen tak žvatlá. Podle lékařů zatím žádný stres, ale......nedokážu být v klidu.
Jinak vše ostatní dohnala. Je skvělá, vnímavá, všemu jakoby rozumněla. Snaží se být samostatná. Ostatně to nám předvedla už jen tím jak se brzy narodila :-)
Svého staršího brášku napodobuje v lecčems, bohužel i v lumpárnách. A tak nás pak uplácí pusinkama abychom se nezlobili. Prostě ví jak na nás :-)
Barunko, moc tě milujeme.