Dobrý den,

ráda bych se s vámi všemi podělila o náš příběh s naší Nelinkou. Nyní už jsem v takovém stavu, že si to můžeme dovolit a nic nezakřiknout.

 

O miminko jsme se snažili cca 2 roky. Přirozenou cestou se ale stále nedařilo a tak jsme zašli k odborníkům.

V listopadu 2011 jsme měli první návštěvu u Apolináře, kde se o nás začali starat a řešit náš problém s početím miminka.

Bylo to náročné, někdy až dlouhé ale výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a po zavedení prvního oplodněného vajíčka se hned zadařilo a v březnu 2012 jsme zjistila, že čekáme miminko. Nechtěli jsme si s přítelem nechat říci zda to bude holčička nebo chlapeček.

No a začala vlna těšení, radosti, nakupování, zařizování atd..

Od začátku těhotenství jsem měla problémy s mojim gynekologem, který byl neochotný arogantní atd. Ale říkala jsem si, že budu docházet jen na kontroly a tak nebudu doktora měnit. Bohužel jsem poznala, že jsem udělala chybu.

Celé těhotenství mě trápil silný výtok ale opravdu silný. Doktor vždy odpověděl, že to prostě k těhotenství patří a že se toho nemám všímat...

Všechyn ultrazvuky a jiné vyšetření miminka bylo v pořádku.

Až jednou zcela náhodou, byla to středa, jsem na popud mémaminky a přítele jela do nemocnice. Byl to večer.

Paní doktorka řekla, že mám opravdu silný zánět, ale miminko že to neohrožuje a tak mě chtěla poslat domů. Jenže jsem jí poprosila, zda by miminko nepřeměřila, ptž  na poslední kontrole pan doktor říkal, že to vypadá že miminko neroste jak by mělo. Ona miminko přeměřila a opravdu zjistila nějaké nesrovnalosti tak si mě tam nechali. Celou noc každé dvě hodiny jsem chodila na monitory atd. Ráno mi pan primář oznámil, že pojedu do motolské nemocnice na nějaký " super" ultrazvuk, který zjistí co je v nepořádku. A abych počítala s tím, že si mě v motole nechají. A tak mě sanita odvezla do motola , udělali mi různá vyšetření ale říkali, že to ještě není tak akutní abych tam musela zůstávat.A tak jsem se vrátila zpět do slánské nemocnice.

V pátek mě pustili d omů na propustku s tím, že tam o víkendu budu dojíždět na monitory. V sobotu jsem jela na monitor a bylo vše v pořádku. V neděli jsem tam jela opět, ale už se jim výsledek moc nezdál. Přesto mi doktorka řekla, ať se vrátím za hodinu znova. A tak jsem přijela za hodinu znovu zase nic moc výsledek tak že mám přijet za dvě hodiny. To už jsem jela s taškou , ptž jsem počítala s tím, že si mě tam nechají.

Souhra náhod tomu chtěla, a na monitoru byla nějaká jiná maminka a tak mi paní doktorka řekla, že mi zatím udělá ultrazvuk. Tam zjistila, že má miminko obtočenou šňůru okolo krku a že to nevypadá dobře a že se může stát , že půjdu na císaře.

Oznámila jsem to přítelovi a ten odjel domů. Já jsem šla na monitor. Nejdříve bylo vše v pořádku ale najednou nastalo strašný ticho. Podívala jsem se na sestřičku ta měla upřený zrak na monitor a okamžitě zavolala doktora. Já jsem začla strašně brečet ptž mi došlo , že miminko nedýchá. V tu chvíli se tam objevila moje teta, která ve slánské porodnici pracuje. Byla jako anděl z nebe. Okamžitě mě začli připravovat na sál. Ještě jsem volala přítelovi, že jdu na sál aby přivez papír z matriky pro miminko. Volala jsem mu v 16:15. V 16:28 byla Nelinka na světě.

Když jsem se na sále probouzela,slyšea jsem, jak se všichni baví o Nelince, jaká byla malinká a šikovná. Přišla ke mě teta, vzala mě za ruku a zeptala se jetsli vím co mám. Tak jsem řekla že asi Nelinku :)

V tu chvíli se zdálo, že bude všechno dobré, že se Nelinka jen dopeče v inkubátoru. Bohužel :(

Odvezli jí na Bulovku, v tu chvíli nepotřebovala žádnou pomoc s dýcháním, zvládala to sama perfektně. Když jsem se probrala z narkózy okamžitě jsem tam volala. Byli strašně hodní a říkali mi o Nelince.

Takle jsem tam volala každý den několikrát. Ve čtvrtek mě pouštěli domů z porodnice. Okamžitě jsem se chystala ject za Nelinkou.

V poledne mi volala paní doktorka z Bulovky že Nelinku budou převážet do Podolí, ptž má infekci. Paní doktorka mi ale řekla že to je běžná miminkovská infekce a tak jsem byla v klidu.

Volala jsem do Podolí, a domluvila jsem se, kdy přijedu atd.

Odpoledne přijel přítel z práce a vydali jsme se za Nelinkou.

Nejdříve jsme v Podolí trošku bloudili než jsme našli oddělení kde Nelinka ležela.

Byl to RES...

Strašně hezky nás přivítali, jak sestřičky tak doktoři. Já jsem se hrozně těšila až jí uvidím, ptž do té doby jsem jí viděla pouze na fotkách.

No a pak to přišlo. Pan primář Berka si nás vzal do pokoje pro rodiče a začal nám popisovat stav Nelinky.Můžu říct, že od doby kdy řek že je to 50 na 50 jsem přestala vnímat jeho slova a jen jsem jí chtěla vidět.

Pan primář říkal, že má infekci, která napadá orgány v těla, hlavně mozek, plíce břicho atd. 6e má absolutní rozvrat krevního oběhu. Netvořili se jí ani bílý ani červený krvinky, nefungovala jí srážlivost krve nic prostě. Jen sama dýchala. To prý bylo strašně pozitivní. Říkal že infekci asi chytla už v těle matky, což bylo taky strašný poslouchat. Ale naštěstí mám tak skvělého přítele, který okamžitě řekl ať mě ani nenapadne se nějak obviňovat apod.

Pan primář pokračoval dál, že neví jestli nemá krvácení do hlavy, že s ní teď nechtějí moc manipulovat aby se jí nepřitížilo. To všechno jsem poslouchala a přitom jsem jí ještě neviděla. Poprosila jsem ho jetli už bych jí mohla vidět.

Ten pocit, když vidíte to malé bezbranné tělíčko jak se snaží bojovat a udržet se na světě. A vy můžete jen koukata  nijak nepomoct. Jen doufat že to miminko malinký zvládne.

Odjeli jsme od ní. Každou minutu jsem koukala na telefon zda nemám nepřijatý hovor z podolí.

každý den jsem volala, jezdila za ní a pořád slyšela jen že nic nezabírá a že se stav horší.

Do toho všeho měla ložisko infekce v bříšku. To se začlo nafukovat, tvrdnout. Byl se na ní podívat pan chirurg z Motola, ale řekl, že když si není jistý, že by jí to pomohlo tak jí operovat nebude. Ptž jí nefungovala ta srážlivost a nic.

Museli jsme dál čekat. A bylo to strašný. Tak dlouhý, taková bezmoc, jen přemýšlet co a jak bude dál. Samozřejmě jsme byli upozorněni na trvalé následky a podobně. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, jen jsem jí chctěla vidět a třeba pohladit. Ale to kvůli ochranně nešlo.

Každý den nám doktoři vysvětlovali co jí dávají za léky , které jí mění a proč . 13. den pobytu jsme přijeli a potkali pana primáře na chodbě. Říkal, že jí dnes dali poslední antibiotika které by jí mohli pomoct  a pak že už asi nic nevymyslí. Ale že zatim všem pomohli. Přišla jsem k " domečku ", tam už čekal pan doktor, říkal mi změny stavu během noci a pak vyslovil tu větu na kterou nezapomenu . : Nepočítejte moc s tím, že by Nelinka do rána vydržela. A to bylo jak když vás s třelí. Začli jsme brečet a připravovat se na to nejhorší. Já jsem si to ale připustit nechtěla. Nechtěl ajsme přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Čekala jsem až miněkdo řekne je to tak a tak a pak teprv bych tu situaci vzala za konečnou. Takhle jsme pořád měla naději, že se může něco stát a změnit se Nelinky stav k lepšímu.

Ale ten den přišel. Při jednom z mnoha telefonátů, mi paní doktorka řekla, že se nelinky stav zlepšuje. To bylo poprvý co mi někdo řekl něco pozitivního o Nelince. Začal jí fungovat krevní oběh, klesly zánětlivé parametry apod. Druhý den už měla takový počet krvinek že nepotřebovala  ani transfuzy. No nádherný pocity. Když stojíte u domečku , přijde vizita a všichni se diví nad čísly z laboratoře, ptž málo kdo věřil , že by se  z toho mohla dostat. A ona dokázala že může.

Až jeden den mi paní doktorka řekla, že si jí můžu pohladit. Hned mi problesklo hlavou ejtsli se něco neděje, ptž si jí najednou můžu pohladit ? Bylo to tak krásný. Poprvý si sáhnout na svoje miminko, na ručičku, vlásky, cejtit její teplo .

Pak když jsem přijela, mi paní setsřička řekla že má pro mě dobrou zprávu. Myslela jsem si, že to bude něco jako že má třeba větší počet krvinek a destiček ale řekla že si můžu KLOKÁNKOVAT.

No to sem se orosila i na malíčku u nohy, takový malinký stvoření a já jí budu držet. Ale nikdy nezapomenu na to první přiložení k tělu. ten pocit nejde popsat, ale maminky co to zažily mne pochopí.

Při další návštěvě mi pan doktor říkal, že se bllíží Nelinky odchod na jiné oddělení. Na tuhle větu jsme taky čekala jak na smilování.:) Musím říct, že s takovým přístupem jako byl na RESu už jsem se nesetkala. Každý hlas, který na Vás promluvil, ať už to bylo od sestřičky nebo doktorů, tak vás svým způsobem pohladil po těle, ten přístup k Nelince. Mohla jsem se zeptat na cokkoliv a vždycky jsem slyšela odpověď. Nikdy jssem neviděla nějaký otrávený výraz, který by naznačoval že je tato práce nebaví nebo něco podobného. Myslím si, že pracovat na takovém oddělení není práce ale poslání. Jsou to andělové v bílých pláštích. Všichni do jediné doktorky, doktora sestřiček ale i zdravotního bratra :)

Přišel den kdy měla jít Nelinka na JIPku. To loučení jak se tam k jejímu domečku šli podívat sestřičky, popřát jí štěstí a říct jí AHOJ :)

Na JIPce si Nelinka pobyla 3 dny a volali že jí dávaj na normální pokoj. To byla také věta kterou jsem tak brzo nečekala.

Na oddělení intermediární pěče už se čekalo jen na to až se Nelinka naučí papat z lahve a mohlo se jít domů. Ale čím méně potřebovala Nelinka péče tím horší byl přístup sestřiček. Bohužel jsem to slyšela i od jiných maminek.

Ale i to jsme zvládly a ve čvrtek 29. 11. po 67 dnech nelinka opouštěla brány podolské nemocnice jako zdravé miminko.

 

Strašně bych ještě jednou chtěla poděkovat všem doktorům, doktorkám sestrám bratrovi :), kteří s Nelinkou měli plné ruce práce ale přesto jí věřili a nevzdali to s ní. Je to čilý miminko , vážíme už 3 kg a zatím je všechno jak má být :)

DĚKUJEME  rodiče Nelinky a Nelinka